Královské město Fés
Fés, ležící na severu Maroka, je nejstarším a nejvýznamnějším ze čtyř královských měst (vedle Fésu jsou to ještě Marrákeš, Meknes a Rabat). Pyšní se nejen titulem „kulturního a duchovního centra“, ale díky jeho po staletí přetrvávajícímu životnímu stylu, zůstaly v nezměněné podobě zachovány i mnohé místní tradice a řemesla. S jednou z prvních univerzit a nejstarší středověkou Medínou na světě (stará opevněná část mnoha severoafrických měst, tvořená množstvím úzkých uliček), má rozhodně co nabídnout.
Nejstarší obezděná část města, Fes El-Bali, spadá do světového dědictví UNESCO. Za Modrou bránou do starého města, nazývanou Bab Boujloud, jako by se zastavil čas. Místní medína patří mezi jedno z nejzachovalejších historických center arabsko-muslimské kultury a je největší urbanistickou zónou bez aut na světě.
Kromě místních obyvatel a turistů tak po cestě potkáte hlavně osly, kteří slouží k převozu odpadu a zboží. Úzké uličky jsou tak spletité, že není lehké se v nich orientovat a člověk se tu snadno ztratí.
Uvnitř medíny se nachází dvě z nejvíce úžasných madras (islámské vysoké školy):
Al-Attarine Madrasa a Bou Inania Madrasa. Jedny z mála náboženských budov, do kterých mohou vstoupit i nemuslimové a obdivovat složité řezby, spolu s barevnými mosaikami. Nejvíce ohromující mozaiky a fascinující kaleidoskopické vzory jsou k vidění v prostorách univerzity Al-Karaouine, která je nejstarší existující vzdělávací institucí na světě, čímž si drží světový Guinessův rekord.
Za zdmi staré medíny, vedle královského paláce s mohutnými mosaznými dveřmi Dar el Makhzen, se rozkládá židovská čtvrť Mellah. Od typicky muslimské čtvrti se odlišuje především architekturou. Mnoho židů tu už ale nepotkáte, v padesátých letech odsud většina odešla do Izraele. Skoro ze dvou desítek synagog tu tak dnes zbývá už jen jediná.
Daleko od ozdobných detailů madras leží v kopcích hrobky Merenid. V těchto hrobkách jsou kosterní pozůstatky sultánů a dalších královských rodů této dynastie. Výstup na kopec rozhodně stojí za námahu. Pokud ho navíc stihnete těsně před západem slunce, naskytne se vám úžasný výhled na staré město.
Kouzlo staré medíny se nachází především v lidech, kteří udržují po staletí řemeslný průmysl a metody minulých generací. Centrum je i dnes ještě z velké míry rozděleno podle sortimentu, který se zde prodává. Vedle kovotepectví, tkalcovství a výroby keramiky je tím možná nejdůležitějším řemeslem koželužství.
Jedním z největších zážitků v medíně je Chouara z 11. století. Jde o největší koželužnu ve městě, kde se zpracovává kraví, ovčí, kozí a velbloudí kůže, která se dále obarvuje přírodními barvivy a poté proměňuje v bundy, kabelky, peněženky, nebo třeba na tradiční špičaté pantofle, zdobené výšivkou.
Vůně z koželužny není nijak vábná. Proto vám místní obchodníci, kteří vás lákají na nejlepší vyhlídky ze svých teras, rovnou rozdají mátu, abyste v případě potřeby, mohli přičichnout.
Středověkou medínu dnes obklopuje moderní nová čtvrt Ville Nouvelle, která představuje moderní evropské vlivy a kde bydlí spíše ti bohatší. Mnoha lidem ovšem nezbývá jiná možnost než žít ve starém centru, kde jsou problémy s nefunkční kanalizací, nebo nedostatkem teplé vody. Proto se často chodí mýt do společných tradičních lázní zvaných hammam, které jsou roztroušeny po celém městě.
Hammam je opravdový autentický zážitek, který byste si neměli nechat ujít. Procedura očisty celého těla, která může trvat někdy i hodiny, má pro místní obyvatele často také náboženský význam. Nejdůležitější je část umytí těla mýdlem vyrobeným z olivového a eukalyptového oleje a následné seškrabávání nečistot speciální drátěnou žínkou.
Mezi tím, co jedni odpočívají v lázních, jiní popíjí mátový čaj. Možná proto, že mají muslimové oficiálně zakázáno pít alkohol, říkají mu někdy také marocká whisky.
Čaj se tu pije snad při každé příležitosti a je hlavním symbolem pohostinnosti. K přípravě se používá směs silné sušené marocké máty tzv. Nana a zeleného čaje (běžně se používá Gunpowder). Dále cukr, kterým se tu rozhodně nešetří. Nápoj se nemíchá lžičkou, ale lije se z kovové konvičky do malých skleněných šálků pěkně z výšky a poté se několikrát přelije zpět. Cílem je, aby se cukr a ostatní příměsi pořádně promíchaly a na povrchu čaje vznikla pěna. U nás známe marocký čaj pod názvem Tuarég. Vynález, který objevili afričtí nomádi v saharské poušti, aby je v zimě zahřál a v létě příjemně ochladil a dodal energii.
K tradičnímu pití patří také tradiční jídlo. Například arabský pokrm Tajine, který se podává ve speciálních keramických nádobách. Základem je dušené maso, zelenina a samozřejmě orientální koření. V malých uličkách často narazíte také na Brochettes (masové špízy), uzené přes uhlíkový oheň, cizrnovou polévku nebo skvělé místní sladké pečivo. Nejen v horkých dnech krásně osvěží vymačkaná šťáva z čerstvých pomerančů nebo granátových jablek.