Ve stylu Anglického venkova

Jak se dnes máte?

Výborně!

Leedo, jak jste se dostala k interiérovému designu? Jak to všechno začalo?

Studovala jsem francouzštinu na Filozofické fakultě. V 21 jsem měla syna a musela jsem se uživit sama, bylo to docela tvrdý. Vždycky jsem dělala spíš techničtější věci, jako překlady dálkového ovládání kotle, architekturu, překlady pro Renault. Vystřídala jsem několik zaměstnání a pak jsem si našla další francouzskou firmu, co dělala do automobilů, a tam jsem zůstala 14 let. Mezitím jsem se znovu vdala. Nakonec jsem pro nás s teď už bývalým manželem vymyslela koncept Anglická sezona. Ono se to tak samo vynořilo z dětství, kdy jsem snila o cestování, o tom že jednou budu dělat pokojíčky a jen tak ležela v časopisech. Začali jsme obchůdkem na Smíchově, kde po dobu sedmi let můj muž pracoval jako vedoucí. Já dělala všechno okolo, webově stránky, e-shop, focení, propagaci, atd.

Po dvou letech jsem zjistila, že architekti a designeři, se kterými jsme spolupracovali, nedokázali práci plně uchopit podle mého. Už tehdy jsem aranžovala obchod a vybírala zboží. Tak jsem si říkala, že to tedy zkusím. Velký údiv byl, když jsem poprvé přišla k zákaznici. Dostala jsem zadání a nádherný na tom bylo, že najednou to všechno začalo chodit samo, najednou jsem věděla jak to celý bude a jak to udělat, aby to bylo naladěný na její energii. Všechno šlo jedno s druhým, něco se probudilo. Byla to práce, kde jsem se hodně našla a něco, co jsem si dřív nikdy nemohla vyzkoušet, úžasná tvořivost. Úžasné bylo i naladění na toho člověka, čili společná tvorba a psychologie.

Proč zrovna Anglie?
Anglie mě vždycky zajímala svoji kulturou, která má blízko ke Francii, ale je to jiný a jinak nastavený. Není to jen kultura bydlení, ale kultura života obecně. Umějí si to užít jinak než my tady, mají jiné hodnoty a tak. Třeba nedecimují venkov a staré věci jako my, nezabední okna „plasťákama“ a podobně. Mám hrozně ráda přírodní materiály. Tak jsem si splnila sen a vymyslela koncept, obchod pro střední vrstvu, aby to nebylo drahý. Koncept dům a zahrada, kde se bude potkávat všechno, začínajíc bytovým designem, přes kulturu žití a přes zahradničení a opravování domu. 

Jak Češi vnímají Anglický styl? Je to pro ně moc odvážné?
Spíš se jedná o tzv. Západní styl (Anglie, Francie) bydlení a tady u nás to bohužel často sklouzává do chalupářství. Velmi často si ten nábytek dokáží představit jen na chalupu – a to je velká škoda. Dělali jsme pár městských bytů. Jedním z nejkrásnějších projektů byl tzv. English house, bylo to pojaté v noblesním anglickém stylu. Pomohlo to lidem pochopit, že to může vypadat i jinak, když to vidí jako celek v realizacích. Jsou to naše nejúžasnější reference, městské projekty. Proto jsme odešli z obchodu a vytvořili showroom, abychom mohli lidi inspirovat.

A nechávají Vám někdy zákazníci volnou ruku?
Někdy. Většinou jsou to lidé, kteří opravdu nemají čas. Ale na druhou stranu vždycky řeknou styl, takže to není úplně volná ruka, ale taková prodloužená volná ruka, kdy víte že nesmíte moc sklouznout od toho vybraného stylu, třeba do rustikálna nebo moderna. Všechno opravdu poctivě konzultuji.

S jakými překážkami jste se setkala na začátku?
Učím se pořád a celý život. Po několika prvních projektech jsem pokorně šla do Design školy, ať mě tam něco pořádně naučí. Po třech dnech za mnou přišel architekt, který viděl jak se tam trápím a povídá:“ Leedo, prosím Vás, vykašlete se na to a dělejte si to po svém!” Ve školách se často učí minimalismus a to je to, co se mi nelíbí. Já hodně skládám, kombinuji styly a barvy až je to někdy takový eklektismus. Cokoli, co si dokážete dovolit a co k sobě pasuje a ještě pořád to má hlavu a patu, ale nejsou to výstřelky, pořád je to útulný a v mezích oku lahodících barev. Naučila jsem se práci v různých programech, abych dokázala navrhovat, dělám návrhy ve 3D. Nejdřív jsem se tomu hodně bránila, protože jsem se nechtěla učit. Ale nakonec to šlo lehce. Když vyskládáte kuchyň na milimetr, máte to opravdu na centimetry a potřebujete přesný model. Překážky chodí pořád. Největší z nich byla šílená rekonstrukce statku. To jsem si myslela, že to opravdu nedám.

Dva měsíce jsme koukali do nebe. Rekonstrukce trvala 1,5 roku a připadalo mi to jako 10 let života. Měli jsme štěstí a neštěstí s řemeslníky, ale nakonec se to všechno povedlo. Když jsem přišla k tomu stavení, byla to ruina. Jeden barák už jsem postavila a tohle bylo něco mnohém většího. Bylo to ale takové volání o pomoc. Ten dům si mě opravdu přivolal. Když jsme začali stavět, život se mi obrátil vzhůru nohama. Mám takových historek, že snad jednou napíšu knihu. Říkala jsem si, že teď to opravím a pak začnu v klidu stárnout. Jenže ze dne na den se mi začal měnit život – děti, manželství, rodina, láska. V jeden okamžik jsem si říkala, jak to může jeden člověk všechno zvládnout. Byla to taková výzva, že bych v životě neřekla, že budu tam, kde jsem teď.

Kde čerpáte inspiraci?
Odpočívám. Práce mi vzala dost zdraví a nejhorší to bylo při té rekonstrukci. Lidé jsou občas tak náročný; je důležité být dobrý psycholog. Drobný podnikatelé na sebe berou opravdu tolik zodpovědnosti, nejen za sebe, ale i za svoje zaměstnance. Je to velký břemeno. Vlastně pořád pracujete. Teď opravdu zvolňuji a nejedu jako šroub. Měla jsem dny, kdy jsem nemohla vstát z postele. Neuměla jsem se sebou pracovat tak, abych se neničila. Každý kdo začíná podnikat si myslí, že má nekonečno energie. Jakmile začnete stárnout, tak zjistíte že, tu energii nebudete mít věčně.

Teď už vím, že se z ničeho nezblázním. Pochopila jsem, že tady nejsem proto, abych se předřela, tak jsem se musela naučit odpočívat. Zrovna včera jsem jela na výlet a šla pěšky, bosky na Růžový vrch u Děčína. Je to nádherný zalesněný kopec. Nejvíc odpočívám v lese, to je opravdu moje. Za inspiraci cestuji do Anglie a Francie na veletrhy.

Jste maminka, pomáhají Vám děti?
Když byla Madla, moje menší, ještě malá, jezdila sem opravdu ráda. Pomáhala v kuchyni a strašně ji to bavilo. Nosila kafíčka, dortíky a ráda se zapojovala do workshopu pro děti, co se tu na začátku pořádaly. Ale teď už jí je 13 a vede úplně jiný, teenagerovský život v Praze a už ji to tady moc nenaplňuje. Třeba se jednou vrátí. No a syn už je velký. 

Jaké máte plány do budoucna?
Chceme oddělit obchod a přestěhovat ho do Prahy. Bude to někdy v říjnu. Určitě tomu dám čas, nadechnu se a všechno udělám intuitivně. V tuto chvíli jsem zase na začátku a stále se hledám, ale s tím že už jsem si naplnila všechny svoje potřeby. Rodinu, děti, majetky. Žiju s pokorou, že vlastně už nic nepotřebuju.

Jakou radu byste dala lidem, co jsou na začátku své cesty ke splnění snu?
Když člověk je mladý, má v sobě vervu. Bere to jako výzvu. Je krásný si tím projít, je to naplňující! Když to dokážete a naplníte si to, pak je krásný na tom nelpět. Když na tom lpíte, ty majetky vás můžou dost zkazit. Je důležité to v určité chvíli opustit. To je to moje, ale každý to samozřejmě může mít jinak. Indiáni, když se blíží 50 roků života, tomu říkají Čtyři fáze. První je, když se narodíme a jsme děti. Pak jsme velký a vychováváme svoje vlastní děti. Když si to naplníme a děti vyrostou a začnou odcházet, tak se z té rodinné duše dostáváme do duše esenciální. Začínáme hledat smysl života, protože už všechno máme, už není nic víc. Takže to nejvíc je, najít klid v sobě. Opravdu poděkovat za to všechno, co jsme si tady mohli prožít. A není to tak, že se člověk chystá do hrobu, ale naopak přichází to pravé poznání. To je nejhezčí. A samozřejmě dobře vychovat děti.

ANGLICKÁ SEZÓNA
Hobšovice 11
273 21 Hobšovice
www.anglickasezona.cz

Ve stylu Anglického venkova